Často dostáváme od našich zákazníků otázky spojené s osudem solárních panelů ve chvíli, kdy doslouží. Recyklace panelů je ale i téma pro odpůrce solární energie. Ti často argumentují s různými mýty a nepravdami, které o složení solárních panelů a jejich recyklaci kolují. Stěžejní jsou obavy, že po fotovoltaických elektrárnách zůstanou tuny nebezpečného odpadu.
Jsou fotovoltaické panely nebezpečný odpad?
Nejčastějším typem panelů na výrobu elektřiny jsou monokrystalické a polykrystalické fotovoltaické panely. V ČR tvoří cca 95% všech nainstalovaných panelů. Podle zákona č. 185/2001 Sb., Zákona o odpadech (příloha č. 7) do teto skupiny spadají mimo jiné: domácí spotřebiče, zařízení informačních technologií, telekomunikační zařízení, spotřební elektronika, svítidla, zařízení reprodukující zvuk či obraz nebo výdejní automaty. Je vedeno ve 4. skupině elektrozařízení a to zejména z důvodu svojí velikosti (rozměrů panelů ).
Složení solárního panelu je přibližně ( dle výrobce ) toto:
sklo 70 -75% , plast do 10%, kovy jako hliník, měď, cín, stříbro do 10%, ostatní do 10%. Jelikož roste cena surovin začíná být recyklace cenově zajímavá.
Obsahují solární panely těžké kovy?
V souvislosti s těžkými kovy se nejčastěji uvádí kadmium. Pouze velmi malá část světové produkce FV panelů ho obsahuje. Jedná se především o výrobce z USA. Celkové množství těchto panelů je ve světě do 5%, tedy malý podíl ve světové produkci. Tyto panely používají CdTe – kadmium tellurid a CdS – kadmium sulfid. Ale jejich výrobce zajišťuje zpětný odběr těchto panelů po skončení jejich životnosti a sám si zajišťuje jejich recyklaci a znovu využití. U tohoto typu panelů není žádný problém s úniky těžkých kovů do okolního prostředí, kadmium je pevně chemicky fixováno v panelu. Výrobci i přesto raději omezují využití svých panelů s CdTe a CdS pro umisťování na střechy budov. I u panelů založených na sloučeninách kadmia se předpokládá životnost delší než 30 let. V ČR se tento typ panelů vyskytuje jen minimálně.
Z výše uvedeného vyplývá, že složení není nic až tak zvláštního a potencionálně nebezpečného, čeho by bylo třeba se obávat.
Zákon o odpadech resp. Vyhláška č. 185/2001 stanovuje minimální míru recyklace fotovoltaických panelů na 85% hmotnosti. V reálu díky moderním technologiím však se dosahuje i 95%. Procento opětovného využití materiálů a surovin je důležité pro celou ekonomiku recyklace. Takto získané materiály může firma provádějící recyklaci prodat k výrobě nových panelů.
Typy recyklace:
1/ Tepelná recyklace
První jsou odstraněny mechanické části – rámy panelů. Skla se zahřívají v pecích na teplotu převyšující 500 °C. Při tom se odpaří veškeré jejich plastové součásti. Plyny z plastů je možné využít pro kvalitní spalování a vzniklé teplo využít pro samotný recyklační proces. Zbytek panelu po odstranění plastů se separuje ručně. Až 85 % solárních článků z nepoškozených fotovoltaických panelů je možné znovu využít pro výrobu fotovoltaických panelů. Tepelná recyklace je vhodná pro klasické solární panely s mono a polykrystalickými články. Výhodou této metody je kvalitní recyklát pro opětovné použití.
2 / Mechanicko-chemická recyklace
První se opět odstraní hliníkové rámy. Zbytek se rozemele a rozdrtí na drobné kousky. K třídění jednotlivých typů materiálů slouží separační linky s fluidními splavy pro oddělení kovů a plastů a s elektrodynamickou separací pro oddělení neželezných kovů. Zde recyklát není tak kvalitní. Výhodou je menší podíl lidské práce a tedy levnější cena celého procesu. Tato metoda je vhodná pro tenkovrstvé fotovoltaické panely.
Závěr je jasný – z recyklace fotovoltaických panelů, event. jejich zátěže na životní prostředí není třeba mít obavy.
